Kompetentní sociální pracovník/pracovnice

aneb rozvoj měkkých dovedností jako cesta k profesionalitě

Markéta Elich

Pod slovem kompetentní si asi představíme jedince oplývajícího potřebnými schopnostmi, dovednostmi a znalostmi využívajícími je ve své odborné činnosti, jedním slovem profesionála na svém místě. Tomu nasvědčují i synonyma tohoto slova jako např. způsobilý (Lingea, 2012).

Obecně je kompetentním ten, kdo: má znalosti, má schopnosti, má dovednosti, je šikovný, je schopný a má k tomu navíc ještě oprávnění, pravomoc (APP, Managementmania, 2016). Co to ale znamená přeneseno do sociální práce, která od svých počátků až dosud prochází mnohými proměnami, ve kterých se odráží stav společnosti a problémy dané doby, na něž je třeba pružně reagovat, čímž se mění i požadavky na kompetentnost jejích realizátorů (Elichová, Pajmová, 2017: 97)? Tedy, kdo je v současnosti tím kompetentním sociálním pracovníkem/sociální pracovnicí? Domnívám se, že na odpověď budeme potřebovat trochu více řádků než pro jiné profese. Z jakého důvodu si to myslím? Zde bude odpověď naopak stručná – protože sociální pracovník/pracovnice je renesančním člověkem a postmoderním superhrdinou naráz. Jedna role nám zkrátka „nestačí“.

Renesanční člověk je klasické označení pro člověka charakteristického všestranností svých zájmů s širokým množstvím znalostí či dovedností ve více oborech lidské činnosti (Wikipedie, 2019).Podívejme se tedy jak všestranný sociální pracovník je, nebo by měl být: zralá osobnost, odpovědná, s celou řadou vlastností dobrého člověka – slušností, poctivostí, vstřícností, empatií, zdatností, inteligencí, schopností umět naslouchat, trpělivostí, znalostí sebe sama aj. – s odborným vzděláním, neustále doplňovaným a rozšiřovaným, osvojováním si nových dovedností, znalostí, vědomostí, uměním využít znalostí z jiných oborů, sebevzděláváním, uměním hájit oborové zájmy, mít na paměti hodnoty člověka, být osobně i profesně odpovědný, mít prosociální jednání, umět však i uvažovat nad svým vlastním životním stylem, morálními hodnotami, životními zkušenostmi, osobními potřebami a fungováním, být vnitřně motivovaný, mít víru v sebe sama… (Čermáková, 2015).

A právě pro výše uvedený a rozhodně ne zcela vyčerpávající výčet očekávání směrem k sociálnímu pracovníkovi/sociální pracovnici lze s jistou nadsázkou konstatovat, že jejich naplnění hraničí se schopnostmi “superkompetentního hrdiny”, superhrdiny, který je definován jako: „…muž či žena obdařený schopnostmi, které jsou buď důkladnějším propracováním lidské síly a nadání, anebo se tyto jeho schopnosti zásadně odlišují od normálu. Tyto schopnosti superhrdina užívá v boji za pravdu, spravedlnost a ochranu nevinných“ (Moravcová, 2013: 28).Nutno zmínit, že obdobnou charakteristiku můžeme pozorovat též ve vymezení sociální práce v mezinárodní definici: „Profese sociální práce podporuje sociální změnu, řešení problémů v lidských vztazích a také zmocnění a osvobození lidí v zájmu zvýšení blaha. Sociální práce zasahuje v oblastech, kde dochází k interakci lidí a jejich prostředí, a využívá k tomu teorie lidského chování a sociálních systémů. Základem sociální práce jsou principy lidských práv a sociální spravedlnosti“ (Mezinárodní etický kodex, 2004). Co mají tedy tito dva aktéři, superhrdina a sociální pracovník/pracovnice, společného? Mimo jiné boj za spravedlnost (je základním východiskem sociální práce – viz definice), pravdu a rovnost, ochranu a podporu „slabých“, reformu prostředí (Baráková a kol., 2016).

V uvedeném definování superhrdiny lze navíc shledávat mnoho podobností s osobností sociálního pracovníka (Baráková a kol., 2016). Ze strany společnosti je od sociálního pracovníka očekáváno prosociální chování (Jankovský, 2007: 42) – pomáhat druhým a přinášet jim tak užitek, nasazování své osobnosti (Honzák, 2013: 55) a býti odborníkem, který je pojivem společnosti se společenským úkolem – pomáhat, podporovat, motivovat, vést, učit, přispívat, organizovat atd. (Hanuš, 2007). Ostatně i v definicích charakteru superhrdiny se vyskytuje informace o tom, že poslání superhrdiny se vyznačuje nesobeckou, prosociální misí a mimořádnými schopnostmi (Coogan, 2006: 30–31).

Ano, tolik očekávání a ještě mnohá další se k sociálním pracovníkům a pracovnicím váží. Proč tomu tak je? Vracím se k otázce položené v úvodu na kompetentnost v profesi sociální práce a jejímu nesnadnému zodpovězení… Ačkoliv téma kvality sociální práce a sociálních pracovníků není nové, v ČR neexistují definovaná kvalitativní kritéria sociální práce. Požadavky na kvalitního sociálního pracovníka, odborníka tak mohou být definovány různě, podle typu služby, cílové skupiny, cíle poskytovatele, promítají se do nich i charakter potřeb klientů a osobní profesní cíle sociálních pracovníků (Kašlíková, Sýkorová a kol, 2008: 132). Nicméně je jisté, že velký vliv na kvalitu sociální práce má právě osobnost sociálního pracovníka, respektive zejména osobnostní a kvalifikační předpoklady (Elichová, Pajmová, 2017: 97).

Situaci komplikuje skutečnost, že v České republice jsme zatím v diskusi o kompetencích na úrovni jejich vymezování pro všechny sociální pracovníky a pracovnice (Elichová, Pajmová, 2017: 100). Nyní pojetí kompetencí v sociální práci vychází většinou z popisu pracovních činností nebo ze způsobu pracovního chování, není založeno na důsledném hodnocení pracovního výkonu (Mlčák, 2005). Mnohé pracovní činnosti sociálních pracovníků a pracovnic jsou pro svou komplexnost, improvizační a kreativní povahu v podstatě neměřitelné, jak potvrdili i Milnerová a O’Byrne (in Navrátil, Matoušek, 2013: 192). Přesto se aktuálně v sociální práci více a více cílí na měřitelný výsledek, změnu, která je podle Kučery (2014: 7) základním důvodem existence neziskových organizací, občanské společnosti. Tuto skutečnost potvrzují výsledky celorepublikového šetření[1] mezi sociálními pracovníky a pracovnicemi. Právě často chybějící viditelný a jasně ohraničený výsledek u některých sociálních pracovníků a pracovnic vede k frustraci a ztrátě jistoty chápání poslání a identity sociální práce (Elichová, Pajmová, 2017, s. 99, Pajmová, Elichová, 2014: 104). Jedná se o témata, která zásadním způsobem ovlivňují nejen nesnadné nalezení odpovědi na otázku, kdo je kompetentní sociální pracovník/pracovnice[2], ale jsou ústředními tématy odborného diskurzu o stavu sociální práce v České republice a jeho řešení.

Sociální pracovník/pracovnice je ale ten/ta, který/á určuje výslednou podobu sociální práce(což si myslí i 80 procent z 679 námi dotázaných sociálních pracovníků a pracovnic) (Elichová, 2017: 12-13). Obecně se dá říci, že pomáhající organizace je utvářena pracovníky, kteří jí dávají podobu, a to jak formulací poslání a dalších ustanovujících a metodických dokumentů, tak samotným svým výkonem pomáhající profese. Ostatní je v rukou státu, který organizace formuje nastavením sociální politiky, dále donorů a nepřímo vlastně i v rukou občanů, kteří politiky volí a nepřímo tak utvářejí představu o sociálních problémech (Elichová, 2011: 30).

------------------------------------

[1] Šetření zohlednilo podíly sociálních pracovníků reprezentativně zastupujících jednotlivé kraje, typy zařízení, věkové a vzdělanostní skupiny, velikost sídla, kde dotázaný působí. Do konečného zpracování bylo zahrnuto 962 záznamových archů strukturovaných rozhovorů. Reprezentativní soubor za ČR tvořilo 679 respondentů. Kontrola dat a jejich zpracování prostřednictvím programu SPSS proběhlo v říjnu a listopadu 2014. (více v publikaci Elichová, M., 2017. Sociální práce, Aktuální otázky. Praha: Grada.)

[2] Dle Musila dokonce vládne nejasnost a nevědomost o tom, kdo to sociální pracovník vlastně je, tudíž je za něho považován každý pomáhající pracovník, ale zároveň nikdo (Musil, 2008: 60).

Jak je z výše popsaného (včetně uvedené polemiky o všestrannosti a superhrdinství) patrné, v sociální práci je osobnost sociálního pracovníka/sociální pracovnice středobodem, poněvadž nejúčinnějším nástrojem sociální práce je právě samotný sociální pracovník/pracovnice (Mátel, Roman, 2010: 60).

Proto samo Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV, 2003: 4) uvádí, že sociální práce jako odborná činnost vyžaduje vysokou odbornou přípravu a je řazena mezi náročné pomáhající profese, k jejichž úspěšné realizaci patří umění sebereflexe a možnost supervize. Pro její náročnost je vzdělávání jak odborné, tak navazující v sociální práci celoživotním procesem, jehož cílem je získat další znalosti a dovednosti včetně profesionálních zkušeností, které pracovník/pracovnice získává pro rozvoj své osobnosti či prohlubování své profese (MPSV, 2003: 6, 8). Na rozdíl od různých pohledů na obsah a formu vzdělávání v kompetencích sociální práce, důležitost měkkých dovedností vnímají všichni odborníci. Někteří autoři hovoří o kompetencích dokonce jako o tzv. „měkkých dovednostech“. Zásadní význam měkkým dovednostem připisují i sociální pracovníci/pracovnice v praxi – komunikační partneři našeho šetření, kteří mezi charakteristikami dobrého sociálního pracovníka/pracovnice a při vymezování specifik sociální práce uvádějí téměř výhradně osobnostní charakteristiky. Podobně respondenti zmiňovali psychickou odolnost, osobnostní dispozice a dovednosti vůbec výrazně častěji jako potřebnější pro výkon profese než znalosti. Podobné názory zastávali respondenti i v otázce týkající se profesionálního projevu (Tab. 1)[3].

Tabulka 1 - Projevy charakterizující profesionalitu v oboru, N = 678

Zdroj: Vlastní výzkum.

----------------------------------------

[3] U položky vidět problémy v souvislostech byl zřetelný rozdíl mezi nejmladšími a nejstaršími sociálními pracovníky. Zatímco z mladých pracovníků vnímala uvedený rys polovina dotázaných, ve skupině 60letých a starších to byly dvě třetiny.

[4] Procento případů znamená, kolik procent sociálních pracovnic a pracovníků z celkového počtu 678 osob volilo danou položku.

Měkkým dovednostem, ačkoliv je vyžadují i zaměstnavatelé[5], se současný vzdělávací systém v sociální práci příliš nevěnuje (Elichová, Pajmová, 2017), nicméně příslibem počínající změny je inovovaný Minimální standard vzdělávání v sociální práci Asociace vzdělavatelů v sociální práci s poslední aktualizací 11. 4. 2019 (ASVSP, 2019).

Pod měkkými dovednostmi si můžeme představit podle autorů Mühleisena a Oberhubera (2008) osobní, sociální a metodické kompetence.Jedná se tedy o schopnosti, které máme ve vztahu k sobě, ve vztahu k ostatním a ve vztahu k určitým metodám práce. Osobní kompetence jsou nejzajímavější oblastí, ale též oblastí, kterou lze nejnáročněji rozvíjet. Znamenají totiž schopnost pracovat na sobě, což je v sociální práci nutné, poněvadž, jak uvádí Janebová (2014: 25), sociální pracovnice a pracovníci používají jako pracovní nástroj sami sebe. Osobní kompetence můžeme chápat i jako schopnost jednat s druhými lidmi. Osobní a sociální kompetence jsou doplňovány metodickými kompetencemi, které znamenají schopnost řešit úkoly. Obecné metody pro zvládání úkolů jsou základním nástrojem každé profese.

Osobní, sociální a metodické kompetence tvoří s odbornými kompetencemi rámec pracovního chování. Jejich průnik nám umožňuje, abychom byli naplno schopni jednat (Mühleisen, Oberhuber, 2008: 23). Goleman (2011) se věnoval i úspěšnosti tohoto jednání a uvádí souvislost se souhrnem schopností, které nazývá emoční inteligence. Patří sem především sebeovládání, vytrvalost, schopnost vyvinout úsilí a sám sebe motivovat. Důležitý význam emoční inteligence pro pracovní jednání člověka spočívá především v propojení našeho charakteru, morálního instinktu a citu. Je stále jasnější, že také základní etické postoje člověka projevující se rovněž při výkonu profese pramení právě z jeho emočních schopností.

V sociální práci by se tak jako optimální přístup akcentující i měkké dovednosti mohl jevit emočně reflexivní přístup, který se podle Janebové (2014: 38) nachází někde uprostřed na škále mezi radikální emocionalitou a radikální racionalitou a klade důraz na obě složky praxe. Tuto pozici považují za optimální např. Payne (1997), když komplexitu přístupu spojuje jak s potřebou racionální analýzy problému, tak s potřebou reflexe emocí, které celou situaci doprovázejí, nebo Kopřiva (1997), který považuje za důležitou podmínku pro akceptaci klienta schopnost otevřenosti sociálního pracovníka vůči vlastním nepříjemným pocitům a bolestivým místům. Sociální pracovník reflektující praxi je autonomní osobností, která je schopna nést morální odpovědnost za své rozhodnutí (Portál, 2005–2014).

Schopnost zvládat emoce druhých lidí je jádrem umění vytvářet si dobré mezilidské vztahy s klienty. Aby sociální pracovníci byli schopni šetrně nakládat s city druhých lidí, musejí v sobě rozvinout především dvě emoční dovednosti – sebeovládání a empatii. Jsou to právě tyto schopnosti, jež nám umožňují konstruktivně jednat s lidmi (Goleman, 2011). Další uvádí Janebová (2014: 34–54): zralost, autenticita, transparentnost, přirozenost, komunikace, schopnost pracovat s emocemi, schopnost připojení ke druhým a akceptovat druhé, udržení hranic profesionálního vztahu s klientem, schopnost adekvátně pracovat s mocí, autoritou a odpovědností. Nedostatky v těchto oblastech mohou vést až k profesní neobratnosti (Goleman, 2011).

Jelikož jediným nástrojem sociálního pracovníka/sociální pracovnice je jeho/její osobnost, měl/a by si být této skutečnosti neustále vědom/a. Protože jak uvádí i Mühleisen a Oberhuber (2008), kdo umí poznat sám sebe a rozumí svému jednání, má pochopení i pro ostatní. Jaké vztahy máme k sobě, takové vztahy máme k druhým, jakuvádí Úlehla (1996). Vztahy k sobě totiž zahrnují dvě roviny: jaký vztah má pracovník vůči sobě, takový mívá vůči klientům, a jaké vztahy mají pracovníci mezi sebou, takové mívají ke klientům.Toto potvrzuje Janebová (2014: 25): Sociální pracovnice, která se o sebe nestará..., nebude schopná navázat s klienty kvalitní profesionální vztah.

----------------------------------

[5] Více např. článek Elichová, M., Sýkorová, A. 2015. Kompetence sociálního pracovníka: co učí školy a co vyžadují zaměstnavatelé. Sociální práce/Sociálna práca. 15(1). ISSN 1213-6204.

Studium dává základy sociální práce, ale není zárukou profesionality a úspěchu v praxi sociální práce. Dojít nebo dozrát ke skutečnému profesionálovi, sociálnímu pracovníkovi/sociální pracovnici, je dlouhé období práce na vlastní osobnosti (jak potvrzuje i 98 procent našich dotázaných sociálních pracovníků a pracovnic v celorepublikovém šetření), tj. postupné nabývání pracovních zkušeností, informací, jejich analýza a porovnání, formování a uplatňování intuice, empatie a zásad asertivního jednání (Kredátus, 2007). Nástroje, které lze využít k poznání sebe sama, přináší např. Johnson (1998). Jde o supervizi, intervizi nebo diskusi s kolegy či vrstevníky, sebepoznávací výcviky, focusing, studium lidského chování a organizované sebestudium (Janebová, 2014: 26).

Stát prostřednictvím zákona č. 108/2006 Sb. předpokládá kompetentnost k výkonu povolání sociálního pracovníka odbornou způsobilostí, samozřejmostí je způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost a zdravotní způsobilost. Státem požadované kompetence bychom měli považovat za minimum, které je od sociálních pracovníků požadováno. Zákon sice klade podmínku odborné způsobilosti, ale zároveň přináší proces celoživotního vzdělávání, i když ve formě jisté povinnosti, protože odborná způsobilost jako kompetence, která, byť její splnění je nelehké, se nemůže vnímat jako konečná a definitivní. Přes veškerou snahu danou zákonem a standardy zůstanou vždy klíčem kvalitní sociální práce lidé, kteří je přímo poskytují (Elichová, 2011). Jak jsem se v textu pokusila nastínit, minimálně polovina kompetentnosti vychází z tzv. měkkých dovedností, které jsou tvárné a ze své přirozenosti kladou na své nositele neustálý nárok po zdokonalování. A s nimi související sebepoznávání je podle Janebové (2014: 32) rovněž nikdy nekončící proces, který by se měl prolínat celou naší profesní kariérou. Otázkou však zůstává, zda jsou si sociální pracovníci/pracovnice vědomi důležitosti rozvoje svých kompetencí a zda o jejich další rozvíjení vůbec stojí. Obdobně pak, zda vzdělavatelé v sociální práci nastolí nový trend ve vzdělávání, nebo odpovědnost nechají na vzdělavatelích zaměřených na celoživotní učení sociálních pracovníků a jejich osobní odpovědnosti. Nicméně je jasné, že při nejasnosti ve vymezení kompetencí a kvality sociální práce musíme počítat i s nejasností v identitě sociálních pracovníků a nastavení vzdělávánív sociální práci.

Odpovědnost za kvalitní vzdělávání a kvalitu (kompetentní sociální pracovníky a pracovnice) v sociální práci tak zůstává na samotných sociálních pracovnících a jejich aktivitě na různých úrovních sociální práce. I dle Mezinárodního etického kodexu se od nich očekává, že budou rozvíjet a udržovat si požadované dovednosti a kompetence v oblasti své práce a mají povinnost učinit nezbytné kroky v profesionální i osobní péči o sebe na pracovišti i ve společnosti s cílem zajistit, aby byli schopni poskytovat odpovídající služby. Kopřiva (1997: 91) k tomu dodává ještě jednu podstatnou poznámku: „V etických kodexech pomáhajících by měla být proto uvedena ještě jedna zásada, která tam zatím přítomna nebývá: Pomáhající je připraven kdykoliv vnímat a akceptovat svou nedokonalost, slabost a zranitelnost, kterou pomáhání vyjevuje, a pomocí sebereflexe a supervize napomáhat vývoji k lepšímu stavu, než je ten současný.“ Mezinárodní etický kodex také očekává zasazování sociálních pracovníků/pracovnic o rozvoj oboru (to po nich žádá i samotná podstata oboru), měli by tedy činit změny vedoucí k vyrovnávání se s těmito požadavky. Jedním z těchto požadavků je např. obhajoba, resp. vyjednávání sociálních pracovníků o oborových zájmech sociální práce, která utváří jejich identitu, definuje jejich společenskou roli a hranice vůči jiným pomáhajícím profesím.

Změnu na poli kompetentnosti sociálních pracovníků a pracovnic (by) mohl přinést nový profesní zákon, podle nějž by měla podle Poradního týmu MPSV (2015) profesní komora sociální pracovníky a pracovnice chránit při konfliktu s klienty, zaměstnavateli či dalšími subjekty. Měla by je chránit ale i před vyhořením a všeobecně by měla komora chránit zájmy sociální práce a sociálních pracovníků/pracovnic, aby mohla být konečně naplněna i charakteristika kompetentního profesionála: „je oprávněn“…

Seznam použitých zdrojů:

APP (Asociace pro poradenství), Managementmania., 2016. Kompetentní (Competent) [online]. [cit. 2019-03-13]. Dostupné z: https://managementmania.com/cs/kompetentni-competent.

ASVSP, 2019. Standard [online]. [cit. 2019-04-13]. Dostupné z: http://www.asvsp.org/standardy/.

Baráková, M., Kaczor, M., Elichová, M. 2016. Sociální pracovník jako archetyp postmoderního superhrdiny? Sociální práce/Sociálna práca. 16(5), s. 122–131. ISSN 1213-6204.

COOGAN, P., 2006. Superhero: The Secret Origin of a Genre. Austin: Monkeybrain, pp: 290. ISBN 978-1-932265-18-7.

Čermáková, D., 2015. Je sociální pracovník renesanční člověk? [online]. [cit. 2019-03-13]. Dostupné z: http://www.socialniprace.cz/zpravy.php?oblast=3&clanek=731.

ELICHOVÁ, M., 2011. Pěstování orchidejí a praxe charitativních organizací: Teologická reflexe charity a praxe pomáhající organizace. Caritas et Veritas. 1(1), s. 30-33. ISSN 1805-0948.

Elichová, M., 2017. Uvedení do problematiky. In: ELICHOVÁ, M. Sociální práce, Aktuální otázky. Praha: Grada, s. 10–14. ISBN: 978-80-271-0080-4.

Elichová, M., PAJMOVÁ, M., 2017. Role osobnosti pro rozvoj kompetencí sociálních pracovníků. In: ELICHOVÁ, M. Sociální práce, Aktuální otázky. Praha: Grada, s. 96–105. ISBN: 978-80-271-0080-4.

GOLEMAN, D., 2011. Emoční inteligence. 2. vydání.Praha: Metafora, s. 315. ISBN 978-80-7359-334-6.

HANUŠ, P., 2007. Kdo je sociální pracovník a proč by měl být vzdělaný. Sociální práce/Sociálna práca. 7(1), s. 5. ISSN 1213-6204.

HONZÁK, R., 2013. Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření. 1. vydání. Praha: Vyšehrad, s. 229. ISBN 978-80-7429-331-3.

JANEBOVÁ, R., 2014. Teorie a metody sociální práce – reflexivní přístup. Hradec Králové: Univerzita Hradec Králové, Gaudeamus, s. 120 [online]. [2014-06-03]. Dostupné z: http://www.uhk.cz/cs-cz/fakulty-a-pracoviste/ustav-socialni-prace/eDokumenty/Documents/Janebov%C3%A1_sylaby/Teorie%20a%20metody%20soci%C3%A1ln%C3%AD%20pr%C3%A1ce%201/Janebov%C3%A1_TEAMESP1_letn%C3%AD_2_skripta.pdf.

JANKOVSKÝ, J., 2007. Proměny povolání sociálního pracovníka. Sociální práce/Sociálna práca. 7(4), s. 42–44. ISSN 1213-6204.

KAŠLÍKOVÁ, T., SÝKOROVÁ J. a kol., 2008. Personální podmínky a supervize. In: Standardy kvality sociálních služeb: výkladový sborník pro poskytovatele. Praha: MPSV, s. 132.

KOPŘIVA, K., 1997.Lidský vztah jako součást profese: Psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese. 2. rozšířené a přepracované vydání.Praha: Portál, s. 147. ISBN 978-80-7178-150-9.

KREDÁTUS, J., 2007. Široká verejnosť stále vníma sociálnych pracovníkov ako úradníkov. Sociální práce/Sociálna práca. 7(1), s. 12-13. ISSN 1213-6204.

KUČERA, J., 2014. Umíme dokázat, že naše činnost má dopad? Svět neziskovek. 6(6), s. 7. ISSN 1803-8824.

Lingea s.r.o., 2012. Slovník českých synonym a antonym verze 2.0 [online]. [cit. 2019-03-13]. Dostupné z: https://www.nechybujte.cz/slovnik-ceskych-synonym/kompetentn%C3%AD?.

MÁTEL, A., ROMAN, T., 2010. Zodpovednosť sociálneho pracovníka voči seba a defenzívna orientácia v sociálnej práci. In: SMUTEK, M., SEIBEL, F., W., TRUHLÁŘOVÁ, Z. Rizika sociální práce: sborník z konference VII. Hradecké dny sociální práce 1. až 2. října 2010. Hradec Králové: Gaudeamus, s. 60-70. ISBN 978-80-7435-086-3.

Mezinárodní etický kodex, 2004. In: Společnost sociálních pracovníků ČR [online]. [cit. 2014-03-01]. Dostupné z: http://socialnipracovnici.cz/sekce-socialnich-pracovniku/article/ke-stazeni.

MLČÁK, Z., 2005. Profesní kompetence sociálních pracovníků a jejich hodnocení klienty. 1. vydání. Ostrava: Filozofická fakulta, s. 350. ISBN 978-80-7368-129-6.

MPSV, Odbor 22, 2003.Návrh koncepce celoživotního vzdělávání sociálních pracovníků a výchovy k lidským právům[online]. [2015-12-01]. Dostupné z: http://www.epolis.cz/download/pdf/materials_45_1.pdf.

MUSIL, L., 2008. Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce“. Sociální práce/Sociálna práca. 8(2), s. 60-79. ISSN 1213-6204.

MÜHLEISEN, S., OBERHUBER, N., 2008. Komunikační a jiné měkké dovednosti: soft skills v praxi. Praha: Grada, s. 192. ISBN 978-80-247-2662-5.

NAVRÁTIL, P., MATOUŠEK, O., 2013. Sociální práce v době současné. In: MATOUŠEK, O. a kol. Encyklopedie sociální práce. Praha: Portál, s. 189-194. ISBN 978-80-262-0366-7.

PAJMOVÁ, M., ELICHOVÁ, M., 2014. Role osobnosti a edukace pro kompetence sociálních pracovníků. Sociální práce/Sociálna práca. 14(4), s. 101-109. ISSN 1213-6204.

PAYNE, M., 1997. Modern social work theory. Second edition. Chicago III.: Lyceum books, pp. 354. ISBN 97-80-9250-651-55.

Poradní tým MPSV, Profesní komora sociálních pracovníků. Prezentují: Mgr. Petr Antoni a Mgr. Monika Havlíčková [online]. [cit. 2015-03-03]. Dostupné z: www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=104747.

PORTÁL., 2014. Role sociálního pracovníka a způsoby přístupu k praxi 2005–2014 [online]. [2014-06-03]. Dostupné z: http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=2070#case.

ÚLEHLA, I., 1996. Umění pomáhat: učebnice metod sociální praxe. Písek: Renesance, s. 131. ISBN 80-85850-69-9.

Wikipedie., 2019. Renesanční člověk [online]. [cit. 2019-03-13]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Polyhistor.

Zákon č. 108 ze dne 14. března 2006 o sociálních službách. In: Ministerstvo práce a sociálních věcí [online]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/13640/z_108_2006.pdf.

[1] Šetření zohlednilo podíly sociálních pracovníků reprezentativně zastupujících jednotlivé kraje, typy zařízení, věkové a vzdělanostní skupiny, velikost sídla, kde dotázaný působí. Do konečného zpracování bylo zahrnuto 962 záznamových archů strukturovaných rozhovorů. Reprezentativní soubor za ČR tvořilo 679 respondentů. Kontrola dat a jejich zpracování prostřednictvím programu SPSS proběhlo v říjnu a listopadu 2014. (více v publikaci Elichová, M., 2017. Sociální práce, Aktuální otázky. Praha: Grada.)

[2] Dle Musila dokonce vládne nejasnost a nevědomost o tom, kdo to sociální pracovník vlastně je, tudíž je za něho považován každý pomáhající pracovník, ale zároveň nikdo (Musil, 2008: 60).

[3] U položky vidět problémy v souvislostech byl zřetelný rozdíl mezi nejmladšími a nejstaršími sociálními pracovníky. Zatímco z mladých pracovníků vnímala uvedený rys polovina dotázaných, ve skupině 60letých a starších to byly dvě třetiny.

[4] Procento případů znamená, kolik procent sociálních pracovnic a pracovníků z celkového počtu 678 osob volilo danou položku.

[5] Více např. článek Elichová, M., Sýkorová, A. 2015. Kompetence sociálního pracovníka: co učí školy a co vyžadují zaměstnavatelé. Sociální práce/Sociálna práca. 15(1). ISSN 1213-6204.

Článek byl vydán v rámci projektu MPSV–„Systémová podpora profesionálního výkonu
sociální práce II“, reg. č. CZ.03.2.63/0.0/0.0/15_017/0003751, financovaného z prostředků
Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Zaměstnanost a státního rozpočtu České republiky.