Rok 2025 přinesl zásadní změny dotýkající se práv stejnopohlavních párů, a tedy i duhových rodin. Co zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, umožnil v oblasti přístupu k rodičovství? A jaký lze očekávat budoucí vývoj? 

Přístup k rodičovství

Existují tři možné přístupy k rodičovství, a to:

  • biologický, 
  • sociální,
  • právní.

Biologické rodičovství

Stejnopohlavní pár může realizovat biologické rodičovství pouze pomocí asistované reprodukce či surogátního (náhradního) mateřství. 

Nicméně asistovaná reprodukce slouží dle zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, pouze k léčbě neplodného smíšeného páru, tedy muže a ženy. 

Partneři ji tak nemohou legálně využít, a to ani za současného dárcovství ženských či mužských zárodečných buněk.

Co se týče surogátního mateřství, český právní řád jej neupravuje. Nicméně vzhledem k tomu, že ho lze realizovat pouze prostřednictvím asistované reprodukce, zůstává stejnopohlavním párům rovněž odepřeno. 

Je tedy možné konstatovat, že vznik biologického rodičovství ze strany partnerů není v českém právním prostředí přípustný (aniž by došlo k obcházení právních předpisů).

Sociální rodičovství

Sociální rodičovství se aplikuje především u registrovaných partnerů. V praxi dochází k faktické existenci duhové rodiny, a to za přítomnosti dítěte, které:

  • pochází z původního heterosexuálního soužití některého z registrovaných partnerů,
  • bylo osvojeno jedním z partnerů (individuální adopce).

Jelikož registrovaní partneři nemají možnost tzv. přiosvojení dítěte partnera, nelze dosáhnout plnohodnotné rodiny z hlediska práva. 

Registrovaný partner se sice podílí na výchově dítěte a současně o něj pečuje, nicméně nemá vůči němu žádná práva, a to ani pro případ smrti právního rodiče (rodiče, jenž je zapsaný v rodném listu dítěte) či zániku svazku.

Tím vzniká řada praktických problémů. Sociální rodič nemá například právo na informace o zdravotním stavu dítěte ani o něm nemůže žádným způsobem rozhodovat. 

Dítěti oproti tomu nevzniká v případě smrti faktického rodiče nárok na dědictví ani na sirotčí důchod, čímž dochází k ohrožení jeho hmotného zabezpečení. 

Osvojení dítěte

Občanský zákoník v § 800 odst. 1 umožnil tzv. přiosvojení dítěte partnera (platí pouze pro partnerství, nikoli registrované partnerství). 

To znamená, že pokud jeden z partnerů vychovává dítě, druhý partner si ho může adoptovat. Oba se tak stanou jeho právními rodiči. 

Jedná se o významný milník sloužící k založení plnohodnotné duhové rodiny za současného posílení práv, ochrany a hmotného zabezpečení dítěte.  

Nicméně zákonodárce se stále vymezuje vůči vzniku nových duhových rodin, a to zachováním exkluzivity manželského soužití v otázce společné adopce. 

Partneři tedy nemohou žádat o společnou adopci, nýbrž pouze o individuální. Pokud si jeden z partnerů osvojí dítě z dětského domova, druhý partner si ho může následně přiosvojit. Důsledkem je dvojí absolvování adopčního procesu dětmi vyrůstajícími v duhových rodinách ve srovnání s dětmi, které si osvojí manželé. 

Pěstounská péče

Změna právní úpravy umožňuje partnerům stát se společnými pěstouny. Registrovaní partneři oproti tomu mohou žádat pouze o individuální pěstounskou péči.

Manželství jako záruka stabilního rodinného prostředí

Přesto, že došlo k posílení práv stejnopohlavních partnerů, a to jak vůči sobě navzájem, tak ve vztahu k vychovaným dětem, zákonodárce stále setrvává na exkluzivitě manželského svazku. A to zejména v otázce vhodnosti rodinného prostředí pro výchovu dítěte osvojeného z ústavní výchovy, tj. dětského domova. Společnými osvojiteli dítěte tak mohou být nadále pouze manželé.

Lze polemizovat o tom, nakolik je teze zákonodárce ohledně manželského soužití, jakožto nejvhodnější formy zajištění stability rodinného prostředí, v nejlepším zájmu dítěte. Přičemž právě zájmy dítěte jsou celosvětově předním hlediskem jakékoli rozhodovací praxe. 

Otázka zní, zda je pro výchovu dítěte vhodnější například disfunkční manželství či nesezdaný hetorosexuální vztah než-li stabilní stejnopohlavní partnerské soužití. Lze považovat za více než žádoucí zohlednění jednotlivých zájmů a potřeb konkrétního dítěte s ohledem na specifické okolnosti případu.

Příklad: Registrovaní partneři si osvojí dvě děti (individuální osvojení). Každý z nich je jediným právním rodičem dítěte, které si adoptoval. Po smrti jednoho z partnerů se tak dítě stane sirotkem. A to proto, že k němu druhý partner nemá žádná práva - pouze ho vychovává (sociální rodičovství). Dítě tak bude pravděpodobně odejmuto z domácího prostředí (od “rodiče” a sourozence) a umístěno do péče jiné osoby. 

Předpokládaný legislativní vývoj

Je zřejmé, že k unifikaci manželství nedošlo právě z důvodu přístupu k rodičovství. Nelze totiž stejnopohlavním párům výslovně odepřít možnost společného osvojení dítěte, ač by jim jinak byla garantována stejná práva jako manželům. A to konkrétně s ohledem na zásadu rovného zacházení.

Přesto však došlo k posílení práv, resp. postavení, stávajících duhových rodin, především pak se zřetelem k nejlepšímu zájmu dítěte. 

S ohledem na nedávné změny v politickém spektru lze předpokládat, že vláda setrvá na preferenci manželského svazku jako záruky vhodného rodinného prostředí, jelikož se daným stanoviskem prezentuje již nyní.