Sociální práce na krajském úřadu

Mgr. Zbyněk Vočka

Krajské úřady mají v oblasti sociální práce v rámci celého systému zajištění pomoci a podpory lidem v nepříznivé sociální situaci svou specifickou a poměrně významnou úlohu (roli). Ta vyplývá ze zákona o sociálních službách.[1] Krajským úřadům přísluší koordinovat poskytování sociálních služeb a dále realizovat a koordinovat činnosti sociální práce vedoucí k řešení nepříznivé sociální situace a k sociálnímu začleňování osob.[2]

Case management či koordinace

Z právní úpravy je zřejmé, že koordinační role krajského úřadu se neomezuje pouze na činnosti sociální práce realizované v přenesené působnosti obecními úřady obcí s rozšířenou působností, nýbrž jde napříč všemi subjekty, které ve smyslu zákona o sociálních službách sociální práci realizují.[3] Nutno dodat, že podobnou úlohu ve vztahu k poskytování sociálních služeb definuje zákon o sociálních službách právě obecním úřadům obcí s rozšířenou působností v rámci svého správního obvodu (nikoliv však ve vztahu k činnostem sociální práce).[4] Koordinační role krajských úřadů je tak širší.

Mimo uvedené koordinační role mají krajské úřady ve vztahu k obecním úřadům obcí s rozšířenou působností kontrolní a metodickou roli. Ta krajským úřadům vyplývá ze zákona o krajích.[5] Metodická role je krajskými úřady realizována různým způsobem. Většinou formou individuálních konzultací, společných porad, kazuistických seminářů apod. Individuální konzultace, pokud se týkají řešení situace konkrétního klienta, tak současně většinou nabývají podoby koordinace poskytování sociální práce a sociálních služeb.

Nebylo zatím dostatečně vyřešeno, zda lze koordinační roli chápat jako ustanovení sociálního pracovníka obecního úřadu obce s rozšířenou působností, potažmo krajského úřadu, „case manažerem“ konkrétního případu. Lze vyslovit domněnku, že v návaznosti na právní úpravu tomu tak je, a to i přesto, že v rámci výzkumu Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí 52,4 % dotázaných sociálních pracovníků (častěji vedoucí pracovníci) uvádělo, že pro implementaci case managementu by bylo vhodné lépe legislativně ukotvit sociální práci na obcích a případně také legislativně upevnit pozici sociálního pracovníka.[6]

Jak vyplývá z uvedené monografie, lze říci, že otázka definice case managementu není uzavřena, což však neznamená, že neexistuje; autoři našli 22 definicí, 5 modelů, 69 aktivit či úkolů case manažerů a 17 klíčových komponent.[7] Udává se, že case management se uplatňuje tehdy, když problémy nemohou být vyřešeny jednou institucí nebo jedním systémem a je vyžadována integrovaná dlouhodobá následná podpora.[8]

Na sociálního pracovníka městského úřadu je zcela jistě kladen požadavek, aby situaci celé řady klientů řešil za využití metody case managementu, či minimálně jeho prvků. Sociální práce realizovaná městským úřadem v rámci výkonu přenesené působnosti musí totiž být zaměřena šířeji, než je tomu u poskytovatelů sociálních služeb, a to právě vzhledem k jeho koordinační roli. Je třeba vnímat, že obecní úřad obce s rozšířenou působností může být pro člověka (potenciálního klienta) poslední možností, kam se obrátit se žádostí o pomoc. Podle Janebové a Vrbického: „Přínosem pro občany měst by mohla být garantovaná pomoc v každé životní situaci. Zatímco v případě sociálních služeb může sociální pracovnice odmítnout poskytnutí služby, pokud dotyčný žadatel o službu nespadá do cílové skupiny, tak pro obce takové legitimní důvody odmítnutí žadatele jsou vymezeny obecněji, což znamená, že klientem je občan obce nebo člověk, jehož sociální problém vyvstal v daném místě.“^[9]

Pro efektivnější koordinaci poskytování sociálních služeb a činností sociální práce připravuje Krajský úřad Olomouckého kraje softwarový nástroj, který bude umožňovat sdílení informací o nepříznivých sociálních situacích řešených sociálními pracovníky pověřených obecních úřadů a obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, pro které bude nezbytná spolupráce se sociálními pracovníky krajského úřadu. Tento nástroj bude využíván v situaci, kdy sociální pracovníci městských úřadů nebudou mít dostatek nástrojů pro řešení nepříznivé sociální situace klienta. Případ bude následně řešen ve spolupráci krajského úřadu a příslušného městského úřadu, přičemž bude možné, aby krajský úřad přibral k řešení i další městský úřad. Každý sociální pracovník bude zapisovat do systému kroky, které v daném případu podnikl. Nejde v žádném případě o nahrazování (či dublování) standardizovaného záznamu sociálního pracovníka, má jít toliko o systém, který umožní efektivní koordinaci hledání řešení nepříznivé sociální situace klienta. Současně může sociální pracovník městského úřadu využít systém jako nástroj pro vytváření tlaku na krajský úřad coby orgán veřejné správy odpovědný za zajištění dostupnosti sociálních služeb.[10]

Dokumentace

V rámci metodické (a rovněž kontrolní) činnosti krajského úřadu je často diskutovanou otázkou oblast dokumentace sociálního pracovníka. Lze se setkat s přístupem krajských úřadů, podle nichž je dostačující, aby sociální pracovník zapisoval realizované činnosti sociální práce do standardizovaného záznamu sociálního pracovníka[11] a není nezbytné vést písemnou analogovou dokumentaci, a rovněž s přístupem, který trvá důsledně na vedení spisové dokumentace v listinné podobě.

Je zřejmé, že zaznamenávání informací o postupu činnosti sociálního pracovníka/sociálních pracovníků je zcela nezbytné pro efektivní poskytování pomoci při řešení nepříznivé sociální situace. Sidell poznamenává, že ačkoliv se styly dokumentace a očekávání mohou v průběhu let měnit, význam záznamu se nesnižuje. Záznam průběhu sociální práce je v prvé řadě komunikačním nástrojem. Sociální pracovníci musejí být připraveni zaznamenávat služby, které poskytují.[12] Americký Slovník sociální práce[13] chápe záznam sociální práce jako proces psaní a uchování souboru relevantních informací o klientovi; problému; prognóze; intervenčním plánu; postupu léčby; sociálních, ekonomických a zdravotních faktorů, které přispívají k situaci; a postupů pro ukončení sociální práce nebo předání klienta jinému odborníkovi.

Vzhledem k současné právní úpravě, kdy zákon o sociálních službách neobsahuje žádnou speciální úpravu výkonu sociální práce jako přenesené působnosti,[14] není možné v žádném případě zcela jednoznačně deklarovat, že povinnost vést standardizovaný záznam sociálního pracovníka lze považovat za speciální právní úpravu ke správnímu řádu, která vylučuje použití právní úpravy vedení spisu.[15] Minimálně by bylo nezbytné řešit problematiku spisu v situaci, kdy klient přinese sociálnímu pracovníkovi podklady nezbytné pro další postup, které sociálnímu pracovníkovi zůstanou (neodnese si je klient s sebou při odchodu z kanceláře). V této situaci na nakládání s klientovými písemnostmi dopadá nejméně zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, včetně prováděcího právního přepisu – v případech, kdy sociální práci vykonávají organizační složky státu, územní samosprávné celky, ústavy a obecně prospěšné organizace,[16] vyplývá povinnost vést spis z ustanovení § 65 tohoto zákona. Spisem se rozumí entita, v níž jsou organizovány dokumenty vztahující se ke stejnému předmětu (věci).[17]

Je tak třeba prozatím uzavřít, že dokumentace sociálního pracovníka je vedena v listinné nebo elektronické podobě, případně ve spojení těchto podob (tzv. hybridní spis). Tvoří ji dokumenty, jimiž jsou každá písemná, obrazová, zvuková nebo jiná zaznamenaná informace, ať již v podobě analogové či digitální, která byla vytvořena původcem nebo byla původci doručena.[18] Je-li veden tzv. hybridní spis, jsou informace vedeny částečně v listinné podobě, část informací je obsažena v informačním systému, který využívá sociální pracovník k zaznamenávání informací a činností při výkonu sociální práce.

Pro úplnost je třeba zmínit, že v rámci přípravy změny zákona o sociálních službách je rovněž jednou z úprav, kterou navrhují některé krajské úřady, v zákoně o sociálních službách výslovně uvést, že sociální práce je činnost (výkon veřejné správy), na kterou se nepoužije správní řád (potažmo zákon o archivnictví a spisové službě). V tomto případě by pak bylo jednoznačné, že dostačující pro dokumentaci sociální práce je standardizovaný záznam sociálního pracovníka, který nahrazuje jinak běžnou dokumentaci v podobě spisu.[19]

Použité zdroje:

Barker, R. L. (2014). The Social Work Dictionary (6th edition). Washington, DC: NASW Press. 

BROM, B. Spisová a archivní služba ve veřejném a soukromém sektoru – Praktická příručka pro správu dokumentů. 1. vydání, Praha: Linde, 2013.

HUBÍKOVÁ, Olga. Case management zaměřený na životní situace dlouhodobé péče v sociální práci na obecních úřadech. Praha: VÚPSV, v.v.i., výzkumné centrum Brno, 2018. ISBN 978-80-7416-334-0.

JANEBOVÁ, R., VRBICKÝ, J. Měla by sociální práce na obecních úřadech ohrozit neziskové organizace? Sociální práce, roč. 2012, č. 3. str. 15–18.

SIDELL, Nancy. Social work documentation: a guide to strengthening your case recording. Washington, DC: NASW Press, c2011. ISBN 978-0-87101-404-7.

Social Work Case Analysis: Global Perspective: Collection of articles about experien on case work and social case management of eleven countries, Rīga Stradiņš University, 2018. dostupné z https://www.rsu.lv/sites/default/files/book_download/Lotko_Social_Work_Case_Analysis.pdf

Vyhláška MPSV č. 332/2013 Sb., o vzoru Standardizovaného záznamu sociálního pracovníka, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů. 25. 10. 2013.

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů. 31. 3. 2006. ISSN 1211-1244.

Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů. 15. 5. 2000.

Zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů. In: Sbírka zákonů. 23. 9. 2004.

Článek byl vydán v rámci projektu MPSV  – „Systémová podpora profesionálního výkonu sociální práce II“, reg. č. CZ.03.2.63/0.0/0.0/15_017/0003751, financovaného z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Zaměstnanost a státního rozpočtu České republiky.

[1] Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

[2] § 93 zákona o sociálních službách.

[3] § 1 odst. 2 zákona o sociálních službách.

[4] § 92 písm. d) zákona o sociálních službách.

[5] § 67 odst. 1 písm. c) a e) zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů.

[6] HUBÍKOVÁ, Olga. Case management zaměřený na životní situace dlouhodobé péče v sociální práci na obecních úřadech. Praha: VÚPSV, v.v.i., výzkumné centrum Brno, 2018. ISBN 978-80-7416-334-0, str. 79.

[7] ibid, str. 36.

[8] Social Work Case Analysis: Global Perspective: Collection of articles about experien on case work and social case management of eleven countries, Rīga Stradiņš University, 2018, str. 219, dostupné z https://www.rsu.lv/sites/default/files/book_download/Lotko_Social_Work_Case_Analysis.pdf

[9]JANEBOVÁ, R., VRBICKÝ, J. Měla by sociální práce na obecních úřadech ohrozit neziskové organizace? Sociální práce 2012, 3, s. 15–18.

[10] § 95 písm. h) zákona o sociálních službách.

[11] Vyhláška MPSV č. 332/2013 Sb., o vzoru Standardizovaného záznamu sociálního pracovníka, ve znění pozdějších předpisů.

[12] SIDELL, Nancy. Social work documentation: a guide to strengthening your case recording. Washington, DC: NASW Press, c2011. ISBN 978-0-87101-404-7, str. 9.

[13] BARKER, R. L. (2014). The Social Work Dictionary (6th edition). Washington, DC: NASW Press. 

[14] Týká se rovněž sociální práce v rámci výkonu sociálně-právní ochrany dětí.

[15] § 17 správního řádu.

[16] § 3 zákona č. 499/2004 Sb.

[17] BROM, B. Spisová a archivní služba ve veřejném a soukromém sektoru – Praktická příručka pro správu dokumentů. 1. vydání, Praha: Linde, 2013, str. 76

[18] § 2 zákona č. 499/2004 Sb.

[19] Otázkou zůstává, jak bude sociální pracovník nakládat právě s listinami, které mu klient přinese.