Na zvyšující se nároky na výkon sociální práce v posledních letech zareagovali i sociální pracovníci působící ve vězeňské službě, pro jejíž tabulková místa je předepsané pouze vysokoškolské vzdělání v sociální práci, minimálně bakalářské, tedy splnění odborné kvalifikace dle §110 Zákona o soc. službách. Je třeba se umět vyznat ve velkém množství předpisů a v práci, která je specifická pro různé skupiny odsouzených. Tyto skupiny jsou diferencované podle problematiky do specializovaných oddílů: pro mladistvé, duševně nemocné, osoby s mentálním postižením, osoby s poruchami chování a s poruchami osobnosti způsobenými užíváním návykových a psychotropních látek, osoby trvale pracovně nezařaditelné, ať již z důvodu věku nebo špatného zdravotního stavu, alkoholiky a patologické hráče, osoby s uloženým ochranným sexuologickým léčením, matky s dětmi či bývalé příslušníky bezpečnostních sborů a konečně pro osoby s vysokou mírou nebezpečnosti pro společnost, umístěné v detenčních ústavech, kdy jejich duševní stav dočasně nebo trvale způsobuje, že se dopouštějí závažné trestné činnosti.
Právě šíře problematiky vyžaduje od sociálních pracovníků odborné kompetence z oblasti teorií a metod sociální práce, pedagogiky, práva, sociálního zabezpečení, krizové intervence, zdravotnictví (především z psychiatrie, případně interní medicíny), psychologie. Sociální pracovník působící ve věznici by tak měl být „univerzál“ a disponovat velkým množstvím dovedností a znalostí z různých oblastí, aby mohl odsouzeným nabídnout vhodnou službu a pomoc a aby s nimi mohl o jejich problémech hovořit a chápat je. Na základě osobní zkušeností mohu doporučit, aby takový sociální pracovník měl za sebou již nějaké profesní zkušenosti a jednalo se o vyzrálou osobnost, která bude schopna odolávat manipulacím a tlaku nepřiměřených požadavků odsouzených, případně i jejich rodin. Není to tedy práce pro každého a vhodný je věk alespoň okolo 30 let, kdy už se bude moci taková osobnost opřít o některé ze životních i pracovních zkušeností.
Specifické prostředí věznic a práce s odsouzenými klade na sociální pracovníky zvýšené požadavky i v oblasti sociálně psychologických dovedností, krizové intervence a také mediace. Základním požadavkem pro výkon funkce je empatie, akceptování odsouzeného takového, jaký je, umění individuálního přístupu, schopnost poskytovat službu a nikoliv jen schopnost přizpůsobovat se zkostnatělému vězeňskému systému. Sociální práci ve věznicích musíme chápat jako náročnou multidisciplinární činnost směřující k odstranění negativních sociálních jevů. Sociální práce a sociální pracovník mají ve věznici nezastupitelné místo už jen proto, že se nepracuje pouze s jedinou cílovou skupinou. Sociální práce jako taková se tedy stává klíčovou disciplínou v práci s pachateli trestné činnosti, která by měla zahrnovat individuální práci s odsouzeným zaměřenou na změnu či upevnění změny jeho postoje k páchání trestné činnosti, motivaci odsouzeného k řešení následků trestné činnosti a plnění závazků obecně, podporovat pozitivní vazby a rodinné vztahy odsouzeného vně věznice a jeho přípravu na život po propuštění.
Ve věznicích při současném počtu 21.765 vězněných osob (stav ke dni 7. 9. 2018) pracuje zhruba 116 sociálních pracovnic a pracovníků, kteří jsou garanty kontinuální sociální práce, kdy se v úzké spolupráci s orgány státní správy, nestátními neziskovými organizacemi a církvemi podílejí na plynulém přechodu odsouzeného do řádného občanského života. Problematika práce s odsouzenými je značně široká a má také své limity. Limity co do počtu sociálních pracovníků a limity co do odbornosti.
Ve věznicích, jejichž součástí je vazba, je po sociálních pracovnících požadováno, aby uměli v případě, kdy není přítomen psycholog, eliminovat riziko sebevražd a zajistit a odůvodnit případná opatření. Sami vidíte, že profesionalizace sociální práce je opravdu nutností a je třeba od personalistů Vězeňské služby ČR vyžadovat, aby na pozice sociálních pracovníků byli přijímáni opravdu lidé odolní, kompetentní a především s odpovídajícím vzděláním dle zákona 108/2006 Sb., čili vzděláním v sociální práci, kteří jsou schopni si poradit v různých zátěžových i krizových situacích.
Cílem je porozumět problémovému chování odsouzeného v sociálním kontextu a adekvátně reagovat. Být sociálním pracovníkem pachatelů trestné činnosti není vůbec jednoduché. Práce je to obecně velmi nedoceněná (jakožto i práce kolegů z jiných sociálních oblastí), o čemž svědčí i celospolečenská diskuse, jak celou tuto oblast uchopit a přijmout, aby bylo zřejmé, že sociální pracovník není jen sluha s posláním, ale je vzdělaný odborník-profesionál, který si zaslouží stejné uznání a finanční ocenění jako jiné odborné profese ve společnosti. Když se mě přátelé ptají, co vlastně dělá sociální pracovník v rámci práce s odsouzeným ve výkonu trestu, přičemž často vůbec nemají tušení, že někdo takový existuje, není lehké jim jednoduše odpovědět. Stručně v bodech lze nastínit, jaká je náplň práce sociálních pracovníků ve věznicích:
- Sociální pracovník samostatně zajišťuje a poskytuje odborné sociální poradenství u jednotlivců v krizových situacích a poskytuje krizovou intervenci, krizovou pomoc a sociální rehabilitaci. U věznic s vazebním oddělením musí v případě nepřítomnosti psychologa při příjmu odsouzeného do věznice sociální pracovník umět posoudit riziko sebevraždy a stanovit opatření, aby k této mimořádné události nedošlo.
- Garantuje pomoc jednotlivcům ohroženým sociální exkluzí a jednotlivcům, kteří jsou v konfliktu se společností z důvodu předchozí ústavní výchovy nebo výkonu trestu.
- Podílí se na tvorbě a strategii výkonu sociální práce vedoucí k řešení nepříznivé sociální situace a k sociálnímu začleňování osob.
- Zajišťuje plynulý přechod odsouzených do řádného občanského života a podporuje jejich soběstačný způsob života v souladu se zákonem.
- Je garantem a zprostředkovatelem sociální terapie a sociální rehabilitace na základě projektů, které sám píše v souladu s Koncepcí vězeňství do roku 2025 a v souladu se stanoveným programem zacházení (tj. plněním účelu výkonu trestu a práce s riziky, které vyplývají z osobnosti vězně, z trestné činnosti a dalších). Sociální pracovník vede nejméně jednu speciálně výchovnou nebo vzdělávací aktivitu, které se zaměřují na oblast příčin a důsledků spáchané trestné činnosti a podporuje takové postoje a dovednosti, které odsouzeným pomohou k návratu do občanského života. Mezi tyto aktivity patří obecně sociálně právní poradenství, dále dluhové poradenství, poradenství pro uživatele návykových látek, rodinné poradenství, poradenství při hledání zaměstnání a další formy péče individuálně zaměřené na konkrétní potřeby odsouzených.
- Provádí výchovnou a poradenskou činnost (orientace v sociálních systémech, v právních otázkách, ve finančních otázkách).
- Koordinuje a vyhodnocuje spolupráci s Probační a mediační službou ČR.
- Spolupracuje s orgány sociálního zabezpečení (zajišťuje vězňům přiznání důchodů), úřady práce, soudy, sociálními pracovníky obecních úřadů, úřady obcí atd.
- Zprostředkovává kontakty s NNO, zajišťuje pro propuštěné osoby sociální služby, podporu nebo ochranu osob se zdravotním postižením, spolupracuje s Charitou České republiky a jejími subjekty.
- Podílí se na vytváření koncepce zacházení s odsouzenými, programů zacházení a na zpracování vnitřní diferenciace odsouzených, tj. na základě trestné činnosti a chování vězně ve výkonu trestu spolurozhoduje o tom, v jakém stupni zabezpečení bude trest vykonán.
- Vypracovává sociální posouzení v rámci tzv. SARPO (Souhrnná Analýza Rizik a Potřeb Odsouzených) – zpracovává sociální anamnézu v částech Bydlení, Zaměstnání, Rodina a sociální kontakty a Finance. Aktualizuje tyto oblasti s příslušným doporučením pro stanovení programu zacházení, sociální diagnózy a individuálního socioterapeutického plánu.
- Zúčastňuje se jednání poradních orgánů ředitele věznice včetně poradny drogové prevence (odborných komisí), předkládá odborná stanoviska k přeřazování odsouzených v rámci vnitřní diferenciace, spolupodílí se na návrhu umístění odsouzeného do výstupního, specializovaného oddílu, oddílu se zvýšeným stavebně technickým zabezpečením, do bezdrogové zóny, podílí se na rozhodování o zařazení vězňů do seznamu možných objektů násilí či napadení, vytipovává psychicky labilní odsouzené a směřuje je do odpovídající péče.
- Podílí se na návrhu k rozhodování a udělení přerušení výkonu trestu, volného pohybu mimo věznici, účasti na extramurálních aktivitách1, návštěv bez zrakové a sluchové kontroly atd.
- Zprostředkovává příslušnému orgánu sociálně právní ochrany dítěte pravidelné sledování vývoje dítěte, pokud se jedná o vězněnou matku, která pečuje o dítě v rámci výkonu trestu na specializovaném oddělení pro matky s dětmi (ve Věznici Světlá nad Sázavou).
- Navazuje kontakty s blízkými osobami odsouzených, podílí se na řešení sociálních či rodinných problémů.
- U mladistvých odsouzených vyžaduje opis zprávy orgánu sociálně právní ochrany dětí, v součinnosti se speciálním pedagogem žádá zákonné zástupce o vyjádření k formě a obsahu přípravy mladistvého na budoucí povolání.
- Podílí se na výběru odsouzených k zařazení do práce, k rekvalifikacím a k dalšímu vzdělávání.
- Podílí se na zkoumání příčin vzniku mimořádných událostí a navrhuje opatření k jejich řešení, předcházení a eliminaci ze sociálního hlediska.
- Pomáhá odsouzeným obstarat doklad totožnosti a průkaz pojištěnce zdravotní pojišťovny.
- Podává návrh na výši sociální výpomoci po propuštění z výkonu trestu.
- Vede různé agendy dle svého zaměření a čtvrtletně podává statistická hlášení o úkonech, které s odsouzenými provedl.
Práce sociálního pracovníka ve vězeňství je o to těžší, že pracujeme především s tzv. „nedobrovolnými klienty“, u nichž se projevuje zásadní problém, a to jejich neochota aktivně se zapojit do socioterapeutického procesu. Spolupráce s odsouzeným je tedy založena na zplnomocnění (empowermentu) pro práci a na legitimitě sociální intervence. Legitimita je vyjádřena buď přímou žádostí vězně o pomoc při řešení problému, nebo na základě rozhodnutí třetí strany, např. soudu. Podobným rizikem je poměrně typická pouze povrchní, formální motivace odsouzených, která je vedena účelovostí jejich jednání ve věznici, kdy se bezkonfliktně snaží splnit veškeré požadavky na ně kladené, neboť je považují za součást vězeňského řádu, ale absentuje jejich zvnitřnění. Nejobtížnější však je najít zdroj autentické motivace vězněného pro práci na sobě samém. Často se stává, že jedinou motivací odsouzeného je pouze systém odměn ve věznicích. Otázkou je, zdali taková motivace má vliv na samotného odsouzeného po propuštění z výkonu trestu. Bude mít zájem samostatně na sobě dále pracovat po výkonu trestu? Bude spolupracovat s organizací zajišťující navazující postpenitenciární péči, když to nebude jeho povinností? Nejtěžší je namotivovat odsouzeného, že to dělá především pro sebe, nikoliv pro odměnu v průběhu výkonu trestu. Vypovídající hodnotou nezdaru Vězeňské služby ČR při pokusu o začlenění odsouzeného po výkonu trestu do společnosti je sedmdesátiprocentní riziko recidivy. Je třeba si umět přiznat, že částečný podíl na tom mají i sociální pracovníci, kteří mnoho činností udělají za vězně raději sami jen proto, že budou dříve vyřešené a nepodporují tak odsouzené v jejich samostatnosti.
Vezmeme-li v úvahu, že „Koncepce vězeňství do roku 20252 “ je uvedena slovy: „Vězeňství je esenciální součástí trestní politiky státu“, pak by stát měl nasměrovat trestní politiku k cíli dosáhnout co nejmenšího počtu odsouzených ve věznicích a minimalizovat recidivující trestnou činnost. Terciární prevence, která ve věznicích probíhá v podobě speciálně výchovných a vzdělávacích programů, je jistě v tomto smyslu žádoucí, ale sama o sobě není spasitelná. Jsou to především vychovatelé, skrze něž se odsouzení prostřednictvím písemné žádosti obracejí na sociální pracovníky, ať už potřebují během výkonu trestu navázat kontakty s organizacemi následné péče, tedy s protidrogovými službami, dluhovými poradnami, Probační a mediační službou, se svými sociálními pracovníky na městských úřadech či magistrátech nebo s rodinou atd. Musíme vězňům pomoci zajistit doklady totožnosti, průkazy pojištěnce zdravotních pojišťoven a další nezbytné doklady. Často jim pomáháme v problematice jednání s úřady, zveme odborníky a kolegy z jiných organizací, abychom nabídli odsouzeným různé možnosti řešení a seznámili je s tím, že na to nejsou sami. Tyto organizace realizují sociálně rehabilitační programy již během výkonu trestu.
Individuální přístup v sociální práci, jenž lze chápat mj. také jako nástroj ke zlepšení efektivity spolupráce několika institucí, jejichž činnost je třeba mezi sebou vhodně zkoordinovat, aby přechod do civilního života byl pro propuštěnou osobu co nejsnazší, ale vzhledem k počtu odsouzených na jednoho sociálního pracovníka, byrokratické zátěži, která spočívá i ve vedení četných tabulek a vykazování mnoha dat pro Generální ředitelství Vězeňské služby, aniž by byl znám účel a přínos těchto činností, jej lze realizovat jen v malém měřítku. V některých věznicích připadá na jednoho sociálního pracovníka např. 200 odsouzených, ale jsou i věznice, kde je to i více než 300. Přitom právě případová práce má nejlepší výsledky. Těch ovšem nelze dosáhnout bez dostatečné finanční podpory ostatních institucí, které se snaží o nápravu pachatelů trestné činnosti. Často se setkáváme s tím, že NNO, jež s námi spolupracují, vyhlašují různé sbírky na podporu jejich činnosti, nebo svoji činnost utlumují. Dle mého názoru navíc v systému chybí dobrovolníci, např. z řad studentů sociální práce. Pokud se v tomto ohledu nezmění přístup státu, zůstane Koncepce vězeňství do roku 2025 pouze formálním materiálem.
Východiskem by mohlo být vytvoření prostoru pro posílení kapacity případové práce a realizace socioterapeutického plánu každého odsouzeného, jenž by vycházel z koncepčního řešení. Je nutné si položit otázky, zda by nebylo na místě vytvořit koncepci sociální práce ve vězeňství a zda vytvoření takové koncepce nebude jen bránit v otevřenosti při řešení situace, omezovat sociální pracovníky v jejich individuálním způsobu práce anebo zda se z ní nestane nakonec jen nějaké písemně definované schéma. To není smyslem koncepčního řešení. Koncepce sociální práce ve vězeňství by se mohla stát orientační pomůckou při formulaci cílů, základů a priorit práce nejen ve věznicích, ale kontinuálně i po propuštění. S její pomocí by mohli sociální pracovníci předcházet nesprávným rozhodnutím a zklamáním na obou stranách. Měla by být vodítkem v pochybných situacích, kdy odsouzený pochybuje sám o sobě a kdy si není jist, zdali všechno zvládne, ale i v situacích, kdy si už sociální pracovník neví rady, neboť zdánlivě vyčerpal všechna řešení. Měla by rovněž umět poskytnout schéma pro smysluplnou politiku personalistů ve Vězeňské službě ČR při zařazování sociálních pracovníků do praxe.
Příklad dobré praxe:
Pan J. B., t. č. 56 let, po krátkém manželství rozvedený. Poprvé odsouzen v roce 1982, naposledy propuštěn z věznice v roce 2017. Celkem strávil ve výkonech trestu 17 let za převážně majetkovou trestnou činnost. Zdánlivě beznadějný případ, ale jeden z mála, od nichž máme zpětnou vazbu. Rodinná anamnéza: V dětství adoptován, matka 77 let, onkologicky nemocná. Velice pěkné vazby se synem. Pečující a podporující vztah, který se nyní obrátil ve prospěch péče a starosti o nemocnou matku.
Ve Věznici Ostrov pod vedením zkušených terapeutů absolvoval tříměsíční kognitivně behaviorální výcvikový skupinový program 3Z („Zastav se, Zamysli a Změň se“), jenž obsahově směřuje ke změně myšlení a chování ve vztahu k páchání trestné činnosti. Jde o rozbor vzorců trestného jednání a o nácvik jejich korekce v mezích zákona. Na základě závěrů z programu byl dále svěřen do kontinuální péče sociální pracovnice a s odsouzeným byly řešeny nejpalčivější problémy s výhledem na přechod do občanského života. Socioterapeutický plán odrážel individuální potřeby odsouzeného a zaměřoval se na jejich řešení. Základem sociální rehabilitace bylo stanovení rehabilitační sociální diagnózy, zjištění a posouzení cílů vězněného, posouzení aktuálních a potřebných dovedností a posouzení podpory okolí tak, aby jeho návrat na svobodu byl pro něj samotného i pro jeho okolí co nejméně bolestivý. Odsouzený se pravidelně účastnil programu finančního poradenství, byly s ním řešeny jeho pohledávky, spolupracoval s organizací Člověk v tísni, o. p. s. Opakovaně byly podporovány změněné postoje k trestné činnosti a osvojené žádoucí vzorce chování. Na základě doporučení ze závěrečné zprávy 3Z byl veden k internalizaci prospěšných postojů a dovedností v takové šíři, aby pochopil podstatu svého selhávání a uvědomil si své vlastní hranice. Když byla navozena atmosféra důvěry mezi ním a sociální pracovnicí, uvolil se participovat na řešení svých problémů. Problém byla právě nesamostatnost a jeho dlouhodobá závislost na osobách, které ho podporovaly, zejména na matce. Proto bylo nutno nalézt řešení: v rámci empowermentu (zplnomocnění) s malou pomocí umět řešit problémy sám a hlavně klást si malé cíle. Již během výkonu trestu navázal kontakt s organizací Rubikon Centrum, z. s., s níž máme ve věznici velmi dobré zkušenosti a s níž pan J. B. spolupracuje dosud. Jeho chování se během pobytu ve věznici velmi zlepšilo, dostal tak i možnost zúčastňovat se pravidelných extramurálních aktivit, kde pomáhal u koní (krmení, kydání hnoje, stavba ohradníků, sekání trávy apod.), čímž si začal pěstovat pracovní návyky, které do té doby neměl rozvinuté, resp. byly minimální. Po propuštění z věznice okamžitě navázal osobní kontakt s Rubikon centrem, z. s. Organizace mu umožnila podílet se na budování Komunitního centra a zahrady Kotlaska v Praze a podílela se na hledání a zprostředkování zaměstnání. Mohl pod vedením pracovního poradce absolvovat čtyřměsíční tréninkový pracovní program. V současné době pracuje v Nakladatelství Albatros v rámci legální brigády jako skladník. V současné době je více jak rok na svobodě. Dosud se nedopustil žádné trestné činnosti a přestože může mít problém s častějším střídáním zaměstnání, mohu konstatovat, že nekriminalizuje a vede řádný život. Stále je v kontaktu s pracovnicemi Rubikon Centra a sám říká: „Ve věznici i v Rubikonu do mě v podstatě investovali mnoho času i sil a já se teď snažím tu jejich investici vrátit jak Komunitnímu centru, tak i společnosti. Lidé mohou vědět, že když se člověk rozhodne, může být i navzdory své odstrašující minulosti prospěšný ostatním. Věznice už je pro mě tabu,“ uzavírá.
My, kteří jsme si vědomi, jak je život po návratu z vězení složitý, mu budeme držet palce!
Mgr. Jiřina Hanzelová, sociální pracovnice výkonu trestu, Věznice Ostrov
1 § 52 odst. 6 a § 53 odst. 6 Vyhlášky 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, tj. v mimopracovní době lze organizovat též akce mimo věznici, účastní se jich vždy zaměstnanec Vězeňské služby (jde např. o pomoc různým subjektům s úklidem, sekáním trávy, se stavebními pracemi apod.)
2 Ministerstvo spravedlnosti ČR, Sekce trestní politiky, 2016: Koncepce vězeňství do roku 2025
Článek byl vydán v rámci projektu MPSV – „Systémová podpora profesionálního výkonu sociální práce II“, reg. č. CZ.03.2.63/0.0/0.0/15_017/0003751, financovaného z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Zaměstnanost a státního rozpočtu České republiky.
