Supervize v sociální práci- PhDr. Jiří Tošner

1. Historie supervize ve světě

Nejstarší základy supervize lze nalézt v roli duchovních učitelů (guruů) a jejich žáků, také v rolích mistrů a učedníků v řemesle, či dokonce ve vedení sokratovského dialogu pomocí vhodných otázek, na které žák hledá odpověď. Jako nástroj podpory učení supervizi rozpracovává ve 20. století zejména andragogika (viz k andragogickým principům v supervizi např. Havrdová, 1999).

Supervize v užším smyslu, jako nástroj zkvalitnění práce, je spojena s vývojem pomáhajících profesí od konce 19. století. Předchůdci dnešních supervizorů plnili již tehdy jak kontrolní, tak administrativní, ale i podpůrnou a pomáhající funkci supervize.

Podnětem pro rozvoj skupinové supervize byl ve 20. letech 20. století kontakt sociálních pracovníků s lékaři. Sociální pracovníci se začali podílet na diskusích nad situací pacientů/klientů v nemocnicích, kde se stávali partnery lékařů informacemi o sociálních okolnostech života pacientů. Z případových konferencí se rozvinula metoda skupinové supervize, v níž se využívá bohatství znalostí a postřehů členů skupiny ke zlepšení práce.

Podnětem pro rozvoj vzdělávacího cíle supervize se stala praktická výuka sociální práce. Doplňování výuky sociální práce praxemi v organizacích vedlo k rozvíjení modelu „mistra a učně“ – zkušenější pracovník (také mentor, konzultant) byl vzorem méně zkušenému, kterého doprovázel při jeho prvních krocích v pracovní roli.

V Evropě se supervize vyvíjela jako součást výcviku v psychoterapii. Supervize v sociální práci se dlouho setkávala s rezervovanou odezvou ze strany pracovníků, kteří v ní cítili ohrožení své autonomie. Postupně se ale rozvinula a od 70. let 20. století dochází v Evropě k postupnému ustavení supervize jako samostatné profese.

2. Historie supervize v ČR

Od 50. let 20. století v tehdy „undergroundové“ skupině psychoanalytiků byla supervize součástí vzdělávání v oboru psychoanalýzy. Se vznikem vzdělávacího systému SUR vedli supervizi ve výcvikových skupinách i supervizi výcvikového týmu vedoucí komunit. V dalších generacích SURu supervidovali práci v komunitách „praotcové“ - Skála, Urban, Rubeš spolu s vedoucími komunit.

V roce 1981 začal být realizován tříletý výcvik ve vedení balintovských skupin, které byly pojímány jako supervizní část vzdělávání v SURu. Výcvik zahrnoval teorii, praxi i sebezkušenost.

V dalších letech pokračovaly výcviky ve vedení balintovských skupin zejména na půdě Pražského psychoterapeutického institutu (PPI). Balintovské skupiny se staly v některých komunitách nástavbou tříleté supervizní části psychoterapeutického vzdělávání.

Po roce 1989 k nám přijíždějí první supervizoři ze zahraničí. Někteří čeští psychoterapeuti absolvují počátkem 90. let 20. století kurzy supervize v rámci Psychoterapeutických týdnů v německém Lindau.

Požadavek supervize se při udělování grantů postupně stává součástí většiny programů v oblasti sociální a zdravotní péče. I když v těchto případech je supervize míněna spíše jako odborný dohled, na řadě pracovišť začíná být realizována jako soustavná supervize pracovních týmů.

V roce 1997 Česká psychoterapeutická společnost (ČPS), zejména pod vlivem Evropské asociace pro psychoterapii (EAP), zařazuje požadavek supervize do akreditace vzdělávacích programů v psychoterapii ve zdravotnictví.

V roce 1997 zahajuje ČPS první mezinárodní výcvik v integrativně pojímané supervizi. Jeho účastníci zvolili ze svých řad skupinu nejaktivnějších účastníků ve složení Marie Henková, Blanka Čepická, Jan Kožnar, Jan Pfeiffer a Antonín Šimek. Tato skupina v průběhu čtyř let navázala kontakty se zahraničními institucemi, podílela se na organizaci dalších kurzů a v lednu 2002 iniciovala vznik Českého institutu pro supervizi (ČIS).

3. Jak se vyvíjí supervize v sociální práci

Začalo to v roce 2008 doporučením k realizaci supervize ve výkladovém sborníku k zákonu o sociálních službách, který doprovázely tehdy zcela nové standardy kvality. Po diskusi organizací, které se zabývají supervizí, byla dohodnuta dočasná vodítka pro uznávání kvalifikace supervizora vycházející z tehdejších požadavků Evropské asociace supervize (ANSE). Organizacemi, jež se na diskusi podílely, byly: ČIS, Fakulta humanitních studií UK (FHS UK), Remedium, Institut koučování a supervize (I-KOS), Institut pro systemickou zkušenost - Management centrum (ISZ-MC), SPIN - sdružení pro videotrénink interakcí (SPIN), Česká asociace streetwork (ČAS) a HESTIA - Národní dobrovolnické centrum.

V legislativní úpravě sociálních služeb v té době supervize uvedena nebyla a jako jediný použitelný odkaz připadal v úvahu personální standard kvality sociálních služeb č. 10 Profesní rozvoj zaměstnanců. Jedno z kritérií tohoto standardu uvádí, že „poskytovatel zajišťuje pro zaměstnance, kteří vykonávají přímou práci s osobami, kterým je poskytována sociální služba, podporu nezávislého kvalifikovaného odborníka.“ K tomuto kritériu byli tehdy zájemci o supervizi z oblasti sociálních služeb odkazováni.

O tom, jak v praxi běží supervize v sociálních službách, jsme se dozvěděli více díky naší účasti v projektu Podpora transformace sociálních služeb v letech 2011-2013, kdy jsme byli partneři „Národního centra podpory transformace sociálních služeb“. HESTIA tehdy garantovala v projektu proces supervize ve 31 domovech pro osoby se zdravotním postižením (DOZP). V praxi to znamenalo dobrou příležitost zavádět či prohlubovat proces supervize, ve spolupráci s týmem 50 supervizorů ve 31 zařízeních DOZP. Výstupem byla „Metodika supervize v sociálních službách v podmínkách projektu Podpora transformace sociálních služeb v letech 2011–2013“.

Vstupní anketa projektu na téma: „Jaké jsou moje dosavadní zkušenosti se supervizí, resp. se supervizorem/supervizorkou“ dopadla takto:

Nároky na kompetence supervizora byly nastaveny podle tehdy platných kritérií, jež schvalovalo MPSV:

• kopie dokladů o kurzu či výcviku v supervizi v min. rozsahu 150 hodin od některého vzdělavatele - ČIS, FHS UK, Remedium, I-KOS, ISZ-MC, SPIN, ČAS, HESTIA;
• profesní CV se zaměřením na práci se skupinovou dynamikou a vedením supervize zejména v sociálních službách;
• reference od min. dvou příjemců supervize, z toho alespoň jednoho ze sociálních služeb;
• motivační dopis na téma: "Já a supervize v zařízení sociálních služeb".

Výstupy ze supervizních setkání projektu byly takovéto: obvykle od počátečního ostychu a obav se postoupilo k vytváření vztahu, vyjasňování pravidel, budování důvěry a vzájemného sdílení. Pokud supervize navazovala na předchozí, většina účastníků přicházela již s představou o zakázce a výstupech supervize. Někdy se objevila nedůvěra a odmítavý postoj - supervizi nepotřebujeme. Často šlo o negativní zkušenosti z minulých supervizí či nedostatečnou důvěru mezi pracovníky. Ale po několika setkáních byl patrný posun ke změně, dařilo se pojmenovat slabá místa a otevřít prostor k diskusi. Ve všech případech hrála zásadní roli vzájemná důvěra mezi pracovníky a důvěra mezi pracovníky a supervizorem. Pouze v jednom případě byla práce skupiny ukončena.

Supervize se v projektu transformace ukázala, přes počáteční nedůvěru a obavy v některých zařízeních, jako funkční nástroj:

• poskytování zpětné vazby o průběhu transformace v jednotlivých zařízeních;
• podpory pracovníků sociálních služeb, kteří kromě svých každodenních povinností byli postaveni před proces transformace vzbuzující u řady z nich obavy a nejistotu jak o klienty, tak o svoji profesní roli.

Projekt navíc přispěl k zavedení supervize do zařízení, kde dosud neprobíhala.

4. Supervize a legislativa

Počátkem roku 2016, kdy se připravovala novela zákona o sociálních službách, se sešli opět zástupci několika organizací zabývajících se supervizí s pracovnicemi MPSV nad možným zařazením supervize a kvalifikace supervizora do tohoto zákona. Společně vypracovali návrh odborné kvalifikace supervizora podle Asociace národních organizací supervize v Evropě (ANSE).

Vzdělávání supervizora:

• 300-380 hodin, v délce nejméně dvou let;
• 40 hodin poskytování supervize (pod vedením);
• 40 hodin vlastní supervize (individuální i ve skupině);
• zpracování portfolia dosavadních zkušeností.

Podmínky vstupu do tréninkového programu:

• univerzitní vzdělání (humanitního, sociálního zaměření);
• nejméně 4 roky pracovní zkušenosti v pomáhajících profesích;
• sebezkušenostní výcvik cca 300 hodin;
• vlastní zkušenost se supervizí, 30-60 hodin v různých formách (individuální, týmová, skupinová).

První návrh novely zákona uváděl:

§ 114 Předpoklady k výkonu činnosti supervizora v sociálních službách:

(1) Předpokladem k výkonu činnosti supervizora v sociálních službách je plná svéprávnost, bezúhonnost, zdravotní způsobilost a odborná způsobilost.

(2) Pro posuzování bezúhonnosti a zdravotní způsobilosti zde platí § 110 odst. 2 a 3 obdobně.

(3) Odbornou způsobilostí je vysokoškolské vzdělání získané studiem v magisterském studijním programu humanitního nebo sociálního zaměření, 6 let praxe vykonávané v odborných činnostech podle § 115 odst. 1 nebo § 116a a absolvování nejméně dvouletého kurzu supervize v rozsahu 380 hodin.

V rámci mezirezortního připomínkového řízení k návrhu tohoto paragrafu obdrželo MPSV zásadní připomínky, které uváděly, že stanovení povinné délky výcviku může vést ke snížení dostupnosti supervize, a proto je požadováno vypuštění stanovení počtu hodin povinného výcviku a navýšení délky povinné praxe v sociálních službách, která je poměrně nízká. Podle nejen mého názoru připomínky tohoto směru vyjadřují nepochopení principů a cílů supervize, která není založena na znalostech supervizora daného oboru a praxe v něm, a zároveň vyžaduje poměrně rozsáhlou přípravou na jeho roli.

V průběhu roku 2017, po vypořádání připomínek, zůstal v návrhu tento kompromis: „6 let praxe vykonávané v odborných činnostech podle § 115 odst. 1 nebo § 116a, a to i mimo oblast sociálních služeb a absolvování nejméně dvouletého kurzu supervize v rozsahu 170 hodin.“ Dále bylo navrženo přechodné ustanovení pro supervizory, kteří získali kvalifikaci do doby účinnosti novely a v oblasti sociálních služeb ji do doby účinnosti novely poskytovali. Tito supervizoři by kvalifikaci splňovali a ustanovení navrženého paragrafu by se vztahovalo jen na nové supervizory. Supervizní kurz by mělo akreditovat MPSV.

Novela zákona však do parlamentních voleb nebyla schválena, takže očekáváme v roce 2018 další diskusi.

Zdroje:

Baštecká, B., Čermáková, V., Kinkor, M. 2016. Týmová supervize. Teorie a praxe. Portál. Praha;
Havrdová, Z. 1999. Kompetence v praxi sociální práce, Osmium, Praha;
Hawkins, P., Shohet. R. 2004. Supervize v pomáhajících profesích. Portál, Praha;
Tošner, J. 2013. Metodika supervize v sociálních službách v podmínkách projektu Podpora transformace sociálních služeb v letech 2011 – 2013. MPSV. Praha;
- Standardy kvality sociálních služeb. Výkladový sborník pro poskytovatele. 2008, MPSV, Praha;
- web ANSE http://www.anse.eu
- web ČAS www.streetwork.ecn.cz
- web ČIS http://www.supervize.eu
- web ČPS http://www.psychoterapeuti.cz
- web EAP http://www.europsyche.org
- web EASC http://www.easc-online.eu
- web FHS UK, Katedra řízení a supervize http://krs.fhs.cuni.cz
- web HESTIA www.hest.cz
- web I-KOS http://web.quick.cz/i-kos
- web ISZ-MC https://isz-mc.cz
- web Remedium http://www.remedium.cz
- web SPIN www.spin-vti.cz
- web SUR http://www.sur.cz
- web PPI http://www.viap.cz

PhDr. Jiří Tošner

Článek byl vydán v rámci projektu MPSV – „Systémová podpora profesionálního výkonu sociální práce II“, reg. č. CZ.03.2.63/0.0/0.0/15_017/0003751